Karting

Před několika měsíci mě oslovil Richard, zda-li bych měl zájem za tým ICEROCK závodit v Hobby Cupu. Jelikož mě doma nenaučili odmítat nabídky spojené s motorsportem, tak jsem 3.5.přihrčel po sve ose s vrtulkou do Písku, natěšený na pěkné závody a na exhibici v podkolenkách. Proč? Protože nouzová kombinéza, kterou mě Foli (díky chlape!) obšťastnil mi odhalovala půlku chlupatých lýtek a jelikož jsem na pánech chtěl zůstat panicem, přibalil jsem si i podkolenky abych nepřitahoval příliš velkou pozornost. Takový frigi-patch na původní sexy-release.

Má životní cesta na reálné závodiště vedla přes daleké končiny virtuálního světa simulátorů, kde se mi sem tam dařilo vítězit J, takže proč bych to nezkusil i ve skutečnosti. Chci tím ale říci, že simulátor na počítači je místo, které mě naučilo najít stopu, ovládat závodní vůz a zvládat psychickou stránku závodění.

Zpět do přítomnosti.. V píseckém paddocku jsem nenašel ke svému zklamání žádný písek. Nicméně bahna tam bylo dost pro všechny a do rozmočené cesty přes louku cestou k týmovému stání jsem svým autem ještě více rozbředl už tak výživnou bahenní lázeň. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomoval, že v té pohromě budu tahat na vozíku motokáru tam a zpět, tam a zpět, dovnitř a ven... ehm J.

Po uvítacím ceremoniálu jsem dostal nabídku na koupi overalu z druhé ruky, kterou jsem přijal a na fotkách jsem po většinu víkendu již spokojeným uživatelem kombinézy Sparco Jarno. Konec chlupatým lýtkům.

Blabla bla, registrace, přejímka, bla..

Tenhle závodní víkend byl pro me zlomový zážitek a tak mi to nedá nerozvést jednotlivé rozjíždky tak, jak jsem je prožíval. Protože takova zásadní nezkušenost a chaos se už nejspíše nebude opakovat a jednou budu rád sám vzpomínat na to jak jsem nic nevěděl J.

Volný trénink 1: neznal jsem trať, motokáru, pneumatiky, nastavení nic. Takže jsem po vyjetí na trať všechny pustil a zkoumal zatáčky. Brzy jsem přišel na to, že některé jsou doleva a jiné zase doprava a tím se od sebe zásadně liší.

Volný trénink 2: druhý výjezd na trať. Už mi nebylo jedno jak jedu v porovnání s ostatními a snažil jsem se jich držet a srovnat si konkurenceschopnost. Poprvé se mi podařilo předjet jinou motokáru, ale sám jsem byl několikrát ztrapněn na rovince a byl jsem trochu frustrován tím, jak jim to jede. Naštěstí mě pak kluci ukonejšili, že trénink byl společný také pro o poznání silnější kategorii stovek. Nicméně jsem se také dozvěděl, že pneumatiky na kterých jsem doteď jezdil – Bridgestone – na měřák a dále už mít nebudu a bude nutná změna na tvrdé klouzavé dunlopy.

Volný trénink 3: záměr byl přezout pneumatiky na Dunlop do třetího tréninku, ale jelikož jsem ještě na motokáře neuměl téměř nic udělat sám, nestihalo se to a nakonec jsem vracel na motokáru zmíněné Bridge a alespoň pár kol na konci rozjížďky jsem stihnul.

Měřený trénink (po našem kvalifikace): Vyrazil jsem na trať na Dunlopech a hned to vypadalo, že mi bude dlouho trvat, než se mi pneumatiky vůbec podaří rozehřát a zvyknout si na odlišný charakter. Kola ubíhaly a časy byly tragické. Navíc jsem v pravých zatáčkách škrtal podlahou a pod helmou jsem přemýšlel, jestli jsem kontroloval ty tlaky vzadu nebo ne. Ale vizuálne se pneu zdály v pořádku. Nekontroloval... Odjel jsem to na poloprázdných zadních gumách s časem +6 sekund oproti Bridgím. Poslední řada na startu byla jistotou J.

Závod 1: letmý start mi příliš nesedl a byl jsem moc opatrný. Jediný startující zpoza mé motokáry mě předjel, aby mohl hned v rychlé T1 torpédovat prvního soupeře. V T3 na brzdách došlo k dalšímu incidentu a já jsem vysupařil rovnou pět míst. Jelikož jsem se dostal před oba kluky na Dunlopech, ve kterých nám Jirka Kočka vypsal vlastní pohárovou podtřídu, bral jsem to tak, že vedu závod (svůj závod, celkové pořadí někde kolem 7.místa). Když mě doháněli kluci na Bridgích, došlo mi, že odpor je marný a že závodím skutečně pouze s Dunlopářema. Vše vypadalo skvěle, jel jsem docela dobře, dostatečně rychle a pár kol před cílem už jsem ani neměl důvod tlačit na pilu. Naneštěstí v předposledním kole jsem se dostal za jednoho raději nejmenovaného jezdce o kolo zpět, který mě vyblokoval, myslím, že záměrně tak, že jsem okamžite ztratil pozici. Načež kolidoval s Arnoštem, který mě předjel, s jasným záměrem ho udržet za zády. Bojoval s ním a byl o kolo zpět. To není vše přátelé. Na top speed rovince ho vytlačil surově do trávy, Arnošt dostal smyk a vrátl se ne příliš kontrolovane na trať, kde sundal nejmenovaného, se kterým jsem se musel srazit. Vše bylo příliš rychlé byť na sebemenší reakci. Jestli jsem neco stihl, tak maximálně mrknout a až z popisu svědků jsem se dozvěděl, jak naše docela tvrdá kolize proběhla. Najel jsem mu na pravé zadní kolo, což mě vymrštilo do vzduchu, přejel jsem mu spodkem kola ruku na volantu a dopadl zpět na zem až před jeho károu. Jak řekl kamarád, předjíždět objížděním je přežitek, ti praví borci soupeře přeskakují. Bohužel následky skoku byly velmi smutné a i když jsem stěží ovladatelnou káru do cíle poslední dvě kola dotáhl, tak jsem počítal s tím, že tento víkend jsem dojezdil.

Netušil jsem ale, jak ohromní jsou kluci. Richard, Pepa i náš mechanik Mio udělali kus práce na mé motokáře a po sehnání neopravitelného dílu a opravení zbytku se kára zdála být připravená na další akci. Já jsem spíše nosil vodu a snažil se něco přiučit.

Neděle ráno, čekal nás warm up a dva závody.

Warm up: osm minut kroužení, zvykal jsem si na ranní chladnou trať a výskal si radostí, že motokára je ok. Ale vypadla mi časomíra, takže jsem neměl páru, kde se s časy pohybuji. Co se mi nelíbilo byl charakter motokáry. Nepříjemná nedotáčivost mě brzdila.

Závod 2: po získání základních zkušeností jsem si poprvé dovolil nastavit alespon tlaky v pneumatikách dle vlastního uvážení, což se dost odlišovalo od hodnot, které mi byly doporučeny původně. Dunlopy jsou asi jiné než co kluci znali. Poprvé se mi podařilo mezi Dunlopáři zajet nejlepší cas a taky zvítězit. Na celkové pořadí jsem se ani nešel podívat. Bude to jako vždy nějaké 7.-9.místo. Měl jsem radost a byl jsem zpět ve hře o ceny Jirky Kočky pro vítěze v Dunlopech.

Závod 3: před závodem naprostý masakr. Běhal jsem na trať a zpět v čirém zoufalství, nevěda, co obout za gumy. Zkušení radili, neváhej, mokré. Mokré. Jasně, že mokré. Všechny viditelné hondy v paddocku už mokré měly obuty. Přezul jsem taky.¨

Když jsem motokáru tlačil na trať, potkal jsem nějaké jiné motokáry, vracející se na roztrhaných wetech, které prý předtím byly nové. Došlo mi, že buď přezuju na hladké, nebo nejedu, protože spálit sadu gum za tolik peněz za 15 minut srandy není adekvátní cena za trochu zábavy. Díky moc všem, kdo mi v pitech před startem pomáhali přezouvat. Vzpomínám na Mia a Lordu. Dík ale patrí více lidem, hlavně tymům na křižovatce, od kterých jsem měl zapůjčený vercajk. Stihli jsme to a mezi hondama byla jen jedna motokára se slickama, moje J. Všichni mi předem gratulovali k jasnému vítězstvi, ale nebyla to pravda. Mít Bridge, asi by to bylo jiné, ale Dunlopy v chladném, lehounce navlhlém prostředi vůbec nefungovaly a byly o necelou sekundu pomalejší než wety. Získal jsem ztrátu, kterou jsem ještě prohloubil neúspěšným soubojem s 64-kou, jejíž jezdec mě vytlačil 2x mimo trať přes kerbsy a potřetí mi zavřel dveře tak moc, že jsem se roztočil.

Je pravda, že posledních několik kol jsem měl proti zbytku pole neuvěřitelnou rychlost a sem tam jsem předjel i dvě motokáry v jednom kole. Wety se jim začaly silně drolit a při jízdě za jejich kárama jsem byl bombardovaný do helmy jejich žmolkama.

Arnošt, dunlopář se kterým jsem byl v souboji o prvenství v podpohárku, jel ale skvěle a wety si v cíli moc pochvaloval. Dojel dobře a získal zasloužené vítězství mezi námi kluky klouzavými.

Tím závodní víkend skončil. Ale já ho ještě chvíli budu mít plnou hlavu, díky dojmům a zížitkům.

Chci poděkovat všem, co mi umožnili si zazávodit. Klukům z týmu, Karlovi Simonovi z kart.cz, Miovi za obětavou pomoc, mému psovi, sousedovic křečkovi a píseckým žížalám.

Největší dojmy jsem si neodvezl z tratě. Naopak musím říci, že celková úrověň závodění a minimální vzájemný respekt soupeřů me silně zklamal. Ale to dění mezi rozjížďkama byl teda nejaký šrumec, umocněný tím, že jsem se všechno učil, nic nevěděl. Kluci mi tvrdili, že ne vždy to vypadá takhle, takže s hlavou vzhůru se těším na další podnik v Mýtě a doufám, že někteří se proberou a uvědomí si, že závodění bez vzájemného respektu není o zábavě a já nezlomně věřím v to, ze sport a hlavne na úrovni Hobby Cupu by měl být hlavně zábavný.

Pavel.