RC modely

Můj první závod – 2. JK Cup Skřípov - 12.6.2

Je ráno, půl šesté a já vyrážím směr Skřípov. Včera jsem na ještěrce upravil vše, co jsem pro tuto chvíli chtěl, osadil jsem standartní dvojku, povolil odstředivou spojku aby dřív řadila dvojka a přidal do elektroniky vypůjčený personální čip, nabalil jsem auto, a proto můžu s klidným vědomím, že mám všechno, vyrazit.
Před sedmou jsem se synovcem Lukášem na místě. Řimi už založil depo, tak mu pomůžeme dostavět stan a šup, rozbalit naše depo. Postupně přijíždí i Řimiho brácha Martin a Tomáš Malyška – kompletní osazenstvo stanu na místě.
Jdu se podívat na trať, kde už někteří prohání své modely, volné tréninky už začaly, a koukám, jaká je to paráda, když někdo plně ovládá svůj model a nemá občas chvíle, kdy je spíš řízen modelem. No nic, jdeme na to, vyzkouším, jak se bude chovat kratší dvojka. Startování bez problému, nechat prohřát motor, tankovačku s sebou a nahoru na věž. Jo, je to dobrý, když ještěrka zařadí dvojku, není z ní rázem neřízená střela a „neperu“ se s ní tolik. Taky mám větší jistotu a nebojím se malinko víc vzít za plyn, aby tam ta dvojka skočila. To se mi líbí. Ještě jedna drobná změna v setupu ještěrky se včera odehrála. Malinko jsem zvětšil odklony na zadní nápravě. O polovinu otáčky šroubováku na kulovém čepu. Mám pocit, že auto není tak často v přetáčivém smyku při průjezdu zatáčkou. Takže hodnotím tuto změnu taky za přínosnou, i když, nejsem ještě tak zkušený driver, abych poznal takovéto změny na autě jednoznačně, prostě je to pocitovka. No a když jsme u těch dobrých pocitů, tak proč bych třeba nezkusil víc zatáhnout za plyn za T1 na tom přejezdu? Jasně, neboj se toho! Tak, tohle se mi v hlavě odehrálo a vzápětí už jsem chcípal motor a šel do depa ladit geometrii, kterou jsem si rozhodil, když jsem se při tom zatáhnutí za plyn opřel o gumovou bariéru :). Oprava brnkačka, pár zatočení klíčem. Znovu jsem prohnal auto po dráze, zjistil jsem, že je všechno v pořádku, nemám žádný problém, takže se cítím připraven na rozjížďky.
Rozprava jezdců před závodem spojená s focením jezdců s modely a už se pomalu připravují rozjížďky. Čím víc se blíží naše první rozjížďka, tím víc začínám být nervózní :), třepou se mi kolena, potí se mi ruce, uf. Už je čas. Nastartuju ještěrku, beru si všechno potřebné a jdu do depa pod věž pilotů. Tři minuty do startu – zatím jsem jediný, který má model nastartován. Minuta do startu – všichni startují své modely, dotankovávají a vyjíždí na dráhu. Rozjížďka odstartována. Ruce mám děsně zpocené, volant mi klouže v ruce, ale daří se mi nezmatkovat a jezdit v klidu, tak jak jsem chtěl. A mám to za sebou, konec mé první rozjížďky. Do depa, chcípnout motor, uklidit auto pod věž a nahazovat auta pro další rozjížďku buggyn. Po skončení jejich rozjížďky jsem auto vyfoukal vzduchem a hurá pod stan do stínku. Překontrolovat dotažení šroubů, hlavně štefty na poloosách náhonu se rády povolují. Jinak žádný větší problém, vlastně žádný. Podle výsledkovky jsem dojel v této rozjížďce třetí! To jsem nečekal. Klidná jízda bez zbytečného blbnutí a zbytečného tahání za plyn slavila své úspěchy. David nám všem nadělil kolo, s tím jsem počítal, možná i se dvěma. Ale Martin byl přede mnou v průměru na kolo asi jenom o vteřinu a půl rychlejší, tady by se asi dalo něco urvat a porychlit. Další kolo rozjížděk. Start do rozjížďky klasicky letmý a opět soupeřím s časem. Ale ouha, já nesoupeřím jenom s časem, ale soupeřím i s komentátorem :). Jakmile hlásil, že jezdím na třetím místě se ztrátou asi tři vteřiny na druhého, tma před očima a křeč v prstu na plynu. No hrozný, adrenalin vylítl a hned to bylo znát. Dlouhý do zatáček, špatné dopady za skokama, na které jsem moc spěchal. Ne, nebudu ho poslouchat a pojedu si to svoje, posnažím se pohlídat si stopu. Funguje to a parádně. Hlasatel před koncem rozjížďky hlásí, že jsem na druhém místě před Martinem. A je tu konec mé druhé pětiminutovky. Podle výsledků jsem opravdu druhý, ale je to proto, že měl Martin problém s autem a poslední dvě kola v podstatě jenom dokroužil. Nicméně, porychlil jsem svůj průměrný čas na kolo, takže spokojenost ze zlepšení. A přichází třetí runda. Řimi „má vyjeto“ tak pořizuje fotky z ježdění, já se nenechávám znervózňovat komentátorem a opět se zlepšuji. Poslední kolo ale dojíždím setrvačností, motor jede, ale auto se nehýbe. Ve finále byla moje třetí rozjížďka tou nejrychlejší. Celkový progres během patnácti minut ostré jízdy byl něco přes vteřinu, takže u mne velká spokojenost. Do finále budu startovat ze třetího místa. Proti Martinově první rozjížďce jsem za ním zaostal cca o jednu desetinu/kolo. Při časech cca 40 sekund na kolo je to paráda. Moc se mi to líbí. Co se stalo na konci rozjížďky? Hledání závady bylo poměrně jednoduché. Očesaný spur. Dva vylomené zuby a zbytek zubů očesaných do poloviny. Vypadá to, že se posunul motor, vůle mezi bubínkem a plastovým spurem byla moc velká a proto se očesal. Je také možné, že by to mohl být kamínek, ale myslím si, že kámen by spíš vylomil několik zubů vedle sebe. No, převodovka ven, nový spur a zpět. Práce do pěti minut, žádné hoňky, navíc, jedou se mezi tím dvě dvacetiminutové semifinále buggy. Opět dotáhnout štefty na poloosách. Protože se pojede finále na dvacet minut, pro jistotu jsem vyměnil baterii přijímačovou, baterie ve vysílačce a samozřejmě vzduchový filtr. Aha, já to ještě asi neřekl. Slunce od rána pralo a pralo a pralo. Hrozné vedro a z trati spousta prachu. Technicky jsem tedy nachystán, ale potřebuju ještě mechanika. Bude třeba aby zvládl startovní proceduru, finále se již pojede s pevným startem, aby zvládl pořešit případně nějaký drobný problém během jízdy a samozřejmě tankování. Synovec Lukáš si troufl na tankování během závodu, ale na startovní proceduru si netroufl. Já se mu nedivím, je mu teprve dvanáct let a při startu buggyn, na který jsme se byli podívat, bylo pěkně husto. Šel jsem poprosit kluky z Carclanu z Brna, aby mi pomohli a Martin Olma slíbil, že se mne ujme. Řimi říkal, že jsou kluci z Brna fajn, a taky měl pravdu. Před finále si Martin přišel pro auto a potřebné nářadí, domluvili jsme se po jakém čase budeme tankovat a už jsme šli ke věži. Mí mechanici mne „vyhodili“ nahoru, že se o všechno postarají a tak už koukám z věže na svoji ještěrku. Je nastartovaná a Martin už ji chtěl položit do boxové uličky, abych mohl vyjet. Jsou tři minuty do startu, tak jedem na trať. Je to dobré, možná stále stoupající teplota pomáhá ještěrce lépe překonávat drobné nerovnosti, myslím si, že trošku zřídl ohřátím olej v tlumičích a ty pracují malinko lépe. Minuta do konce. Lukáš a Martin na mě zespoda mávají, že mě čekají. Sakra, ale já jsem teprve za T2, co budu dělat, když to nestihnu? Nervozita, větší potáhnutí za plyn a já už visím ve staré pneumatice, která je na výjezdu jedné ze zatáček. Nahazovač vrátí můj model zpět na trať...., ale do háje, geometrie je zase rozhozená. Tahá to doleva a doprava to vůbec nezatáčí. Sakra, taková blbá chyba. Už jsem se dobelhal do boxů, kluci tankují. Třicet sekund do startu. Mechanici se přesunují na startovní rošt. Deset vteřin a odpočítávání.............pět, čtyři, tři – auta musí na zem a stát........... START. Vyrážím ze svého třetího místa spíš opatrně, ať nevyvedu něco hned v T1. Svoje místo si držím, ale hlavně se snažím nějak poprat s autem a zvyknout si, že na rovině tahá. Asi i díky tomu neblbnu a držím si pronásledovatele v bezpečí za svými zády. Zezdola na mě mává Martin, že je čas tankovat. Sakra, to to rychle uteklo. Ale taky to bude ještě dlouhý, ty nervy, sakra, vždyť jedu na stupních! Nájezd do boxů byl takový vachrlatý, mlátím tam s ještěrkou „ode zdi ke zdi“, ale nespadl jsem bokem a už jsem u kluků. Bleskové tankování a už mě zase vypustili na trať. Jde to dobře, už jsem si zvykl na neustále zatáčející auto a snažím se trošku zrychlit. Podle hlasatele se stále držím na třetím místě. Kluci z depa na mě volají, že to je dobrý, že se mi daří stahovat druhého Martina. A pak to příjde. Na můstku před poslední zatáčkou stojím. Motor jede, kola točí, ještěrka se nehýbe. Dop..., ukazuju nahazovači, že má dát auto bokem. Martin běží pro auto zkontrolovat a případně opravit co se „polámalo“, ale to už já docházím dolů pod věž a říkám mu, že to je určitě oholený spur. A taky že jo. Chcípáme motor, závod nám končí :(. Finále bylo jasnou kořistí Davida, druhý skončil Martin. Třetí místo obsadil jeden ze soupeřů jezdící se savíkem, protože Tomáš Malyška měl problémy s elektronikou hned na začátku závodu. Po splnění posledních povinností s nahazováním jsme ještě s Lukášem koukli na finálovky buggyn, naložili všechny věci zase do auta. Zatleskali soupeřům na stupních vítězů a pak už jsem se loučili s tím, že se určitě na dalším kole cupu uvidíme.

Malé shrnutí pocitů v několika krocích.......

Já a můj pohled na závody: Fakt nikdo nekecá, že klidně může jet na závod i naprostý newbie, že mu fakt nikdo hlavu neutrhne a vždy se najde spousta modelářů, kteří pomůžou, poradí. Takže fakt žádný strach a hurá na závody, tam teprve člověk zjistí, jaká je zábava mít ercéčko. Co se mne týče, naprosto jsem nestíhal nic. Pokud jsem jel, viděl jsem pouze svoje auto, byl jsem vytřepaný a nervozní. Nechápu, jak se kluci na věži ještě můžou bavit :). Ale časem si na to asi zvyknu a bude to lepší a snad pak budu mít aspoň nějaký pojem o dění na trati a ne jenom o třech metrech kolem mne.

Celkový pohled na model: Opravdu, revo je na dráhu jako dělané. Když jsem se koukal při trénincích na savíky, byl jsem rád, že jsem si tenkrát nepořídil savce ale revo. Je k dráze „přisáté“, nedělá skopičiny, není uhopsané, prostě žehlí trať a poslušně jede, kam ho pajlot pošle. Taky to bylo vidět na rozjížďkách, že vždy vepředu byly reva a až po nich savíci.

Pozitiva naladění ještěrky: Jako nováček na dráze nejsem schopen dopodrobna posoudit jak co nastavit, jak se to bude chovat a hlavně nejsem schopen poznat drobné změny v setupu, takže to, jak nyní je ještěrka nastavená mi, zřejmě prozatím, naprosto vyhovuje. Co se picca týče, od středy jsem na něj nesáhl, nebylo potřeba nějaké ladění. Jede jak šlak, když trošku tahám za plyn, zvedá mírně model na zadní, i když má středový diferenciál.

Problémy: První věcí se kterou jsem se na závodě setkal byla geometrie. Už vlastně ve středu jsem vytrhl jedno oko na táhle řízení, to jsem vyměnil za nové a to samé oko se během soboty dvakrát málem vytrhlo. Nevím, podle mě by to mělo vydržet, vždyť nad tím někdo přemýšlel, když to konstruoval a nikdo z kluků pod stanem neměl takové problémy jako já. Zkusím vyměnit tvrdší pružinu servosaveru za měkčí, třeba víc pohltí rázy a nebude to rvát oka ze závitu. Možná taky zkusím do závitu kápnout lepidlo, než našrubuju oka.
Druhá, podstatně závažnější záležitost jsou dva oholené spury za cca 30 minut ježdění. Je pravda, že originál saně od ofny nejdou zrovna dvakrát seřizovat, ale podle toho co jsem našel na netu, by mělo sedět zpřevodování jaké mám. Podle toho jak jsme koukali na spur s Řimim to fakt vypadá na hodně velkou vůli mezi zuby. Možná to je taky přespříliš utažená prokluzová spojka, fakt nevím. Až to rozeberu, nejspíš zítra, vyfotím ještě oba spury a pošlu fotky Bypsovi, aby na to taky koukl a řekl, co si o tom myslí. V každém případě začnu laborovat s převodama a hledat ideální poměr s tou správnou mezerou mezi zuby.


Poděkování:
Synovci Lukášovi, že jel se mnou, postupně se zapracovával do role mechanika a pomáhal mi jak jen mohl.
Martinu Olmovi za to, že se mne ujal při finálové jízdě a dělal mi mechanika.
Tomáši Malyškovi za fajn náladu pod stanem.
Martinovi a Davidovi Římanovi za přístřeší, cenné rady a pomoc.
A ještě jedno poděkování Davidovi za to, že mě na ty závody konečně „dokopal“ a že mi určitě pošle spoustu fotek, vždyť tam neustále pobíhal s nějakým kanónem na rameni.

A v neposlední řadě poděkování tátovi, že mne na závody pustil.

 

Fotky (budu průběžně přidávat, jak se ke mně nějaké dostanou):

- fotogalerie icerock

- řimiho fotografie na revo.byps.cz

14.06.2010 | zobrazeno: 1983x | komentáře: 2 autor: mef

« zpět